Každý má v mladém věku své idoly, sny o tom, čím by chtěl být, až vyroste, nebo představy o situacích, které by chtěl sám prožít – stejně jako je zažil jeho dětský hrdina. V mém případě šlo o prostředí motorsportu, kde jsem viděl své vzory a toužil jsem usednout do závodního vozu a krotit ho mezi nekonečnými zatáčkami v plné rychlosti. Ukažte mi, kdo ze šternberských rodáků to necítil stejně?
Moji první hrdinové pocházeli z období kolem roku 1990, kdy jsem od svého otce i od otců svých kamarádů slýchával, jak fantastické bylo vidět Andrése Vilariňa nebo Miroslava Adámka vítězit na kopci Ecce Homo – který jsem tehdy měl prakticky pod okny svého pokoje. Dětské hry na motokárách pak často končily soubojem Stengera, Faustmanna, Vilariňa či Adámka, samozřejmě s představou, že ta bezmotorová bugina je právě spider Lola, monopost March nebo superrychlá Osella…
Po více než dvaceti letech od dětských her na závodníky se do reálného života motoristického snílka konečně vetknul skutečný motorsport – a mé „malé já“ se stalo součástí závodního týmu (byť ne v roli jezdce). Kolotoč jménem motorsport pak nabízí nespočet situací, které dokážou pořádně překvapit. Tu se na závodním okruhu potkáte s bývalou či současnou osobností formule 1, jindy zažijete nepřeberné množství momentů, o kterých by vás ani ve snu nenapadlo, že na vás mohou někde v paddocku čekat.
Jedno z velkých setkání – a zároveň překvapení – čekalo i na mě. Vzpomínky na souboje s dětskou buginou se po desítkách let vrátily ve chvíli, kdy jsem nahlédl pod zaprášenou plachtu v jedné ušmudlané dílně na výrobu laminátových a karbonových komponentů. Zavítal jsem tam kvůli objednávce dílů pro tehdejší závodní vůz, o který náš tým pečoval. A právě tam, pod vrstvou prachu a starou plachtou, na mě „koukal“ nos legendárního stroje, který ve své době dokázal zdolat Ecce Homo v traťovém rekordu – 3:06,24.
Bylo patrné, že tento monopost už není ve své formě. Jeho lesk, kterým oplýval v závodním depu pod prsty sličných hostesek v létě roku 1990, je dávno pryč. Tehdy dokázal svého jezdce dovést k triumfu před zaplněnými přírodními tribunami a stal se legendou své doby. Právě tehdy se Miroslavu Adámkovi podařilo dojet si na vrchol tyčící se nad Šternberkem pro absolutní vítězství v závodě – navíc v novém traťovém rekordu – v konkurenci tehdejší evropské vrchařské špičky.
Oním zaprášeným pokladem byl HSS-March 822 Audi Turbo CAN-AM, který se právě nacházel v počátcích své reinkarnace do původní podoby pod vedením svého nového majitele, Mgr. Adama Kluse.
Unikátní monopost dostal šanci znovu získat podobu, v níž dosáhl svých nejslavnějších vítězství. Jedním z nich – a patrně tím největším – bylo právě to z roku 1990 na šternberském kopci. Tehdy šlo o stroj startující pouze v absolutním hodnocení závodu, bez nároku na zařazení do evropského šampionátu, protože jeho konstrukce neodpovídala tehdejším předpisům. Už samotný fakt, že jeho základem byl monopost formule 2, jej činil neslučitelným s pravidly kontinentálního mistrovství, které v té době formule nepřipouštěly.
Cílem Miroslava Adámka však bylo využít start na své oblíbené trati k útoku na absolutní vítězství – a možná i na traťový rekord. Po letech pokusů a velkého úsilí se to nakonec podařilo. Tehdy se zrodila legenda, která v podobě bílo-žluté „rakety“ s polepy HB žije dodnes.
Když se v roce 2013 tento vůz znovu objevil na závodních tratích ve své původní podobě, byla z toho senzace. Po téměř čtvrt století se oprášila vzpomínka na legendární Adámkův triumf na Ecce Homo i na jeho úspěšné působení v tehdy slavné Interserii. Mgr. Adam Klus tehdy dokázal dotáhnout svůj projekt renovace do zdárného konce. Plán, který byl zpočátku mnohými považován za utopii – vždyť vůz byl po dílech rozeset po celé Evropě, protože jeho tehdejší majitelé si často ani neuvědomovali historickou hodnotu tohoto speciálu.
Jeden z původní dvojice speciálů s označením HSS, které vznikly pod rukama Karla Hasenbichlera pro závody Interserie, byl v té době již přestavěn zpět do podoby klasické formule 2. V provedení Can-Am s motorem Audi tak přestal existovat (v tomto případě šlo o typ March 812 BMW). Dnes je tedy jediná možnost vidět unikátní exemplář v Hasenbichlerově pojetí speciálu upraveného pro tehdejší Interserii, kde musely vozy podle předpisů startovat s krytými koly – odtud ona známá „hybridní“ podoba monopostu s vizáží sportovního prototypu.
Tento výjimečný vůz nám už více než deset let s hrdostí představuje Mgr. Adam Klus.
Mnohá pozdější setkání s tímto vozem a jeho novým pilotem na závodních tratích, kde se HSS-March začal objevovat při klání historických vozů, přinášela opětovné nadšení z jeho projevu. Vůz dostal novou šanci ukázat svou rychlost. V závodním depu jsem se pravidelně setkával s Mgr. Adamem Klusem a rozmlouvali jsme o cestě, kterou vůz absolvoval při svém znovuzrození.
Jedna z příhod, která v našich debatách zazněla opakovaně, se týkala prezentace vozu na mosteckém autodromu, kam byl pozván i Miroslav Adámek. Po letech si znovu vyzkoušel kokpit, který tak dobře znal z doby své největší slávy. Stejně jako za časů svých vítězství v Interserii projel několik okruhů s HSS-Marchem a připomněl, že ze svého jezdeckého umění nic neztratil – navzdory pokročilému věku.
HSS-March už téměř čtyři desetiletí představuje ukázku vrcholné techniky své doby, která v určitém časovém milníku dokázala být absolutně nejrychlejší mezi konkurencí. Zařazení tohoto závodního speciálu do kategorie „legend“ je více než příhodné. Své místo si zaslouženě našel i v knize Fenomén Ecce Homo 1905–2020, kde je jeho portrét uveden v kapitole „Svět závodní techniky“ (str. 278–281). Tato kapitola vznikla díky vstřícnosti současného majitele Mgr. Adama Kluse, a kromě příběhu vozu obsahuje i kompletní výpis jeho technických parametrů.
