Každý má v mladém věku své idoly, sny o tom, čím by chtěl být až bude velký nebo prostě jen představy o situaci, co by chtěl také prožít, stejně jako se to například povedlo zažít jeho hrdinovi dětství. V mém případě se jednalo o prostředí motorsportu, kde jsem viděl své hrdiny a toužil jsem usednout také do závodního vozu a krotit ho mezi nekonečnými zatáčkami v plné rychlosti. Ukažte, kdo ze šternberských rodáků to nemá stejně? Moji první hrdinové byli z období okolo roku 1990, kdy jsem od svého otce i otců jiných mých kamarádů slýchával, jak fantastické bylo vidět Andrése Vilariňo, či Miroslava Adámka vítězit na kopci Ecce Homo, který jsem měl v té době prakticky pod okny svého pokoje. Dětské hry na motokárách pak často končily soubojem Stengera, Faustmanna, Vilariňa či Adámkem, samozřejmě s vidinou, že ona bezmotorová bugina je právě spiderem Lola, monopostem March či superrychlou Osellou…
Po více než 20 letech od dětských her na závodníky se do reálného života motoristického snílka vetknul opravdový motorsport a mé „malé já“ se stalo součástí závodního týmu (byť ne v pozici závodního jezdce). Kolotoč pojmenovaný jako motorsport, pak nabízí mnoho situací, které dokáží řádně překvapit. Tu se na závodním okruhu potkáte s bývalou či současnou osobností třeba formule 1, nebo zažijete nepřeberné množství situací, o kterých by vás ani ve snu nenapadlo, že na vás můžou někde v paddocku čekat.
Jedno z velkých setkání a zároveň překvapení čekalo i na mě. Vzpomínky na souboje na dětské bugině se po desítkách let vrátily, když jsem nahlédl pod zaprášenou plachtu v jedné ušmudlané dílně na výrobu laminátových a karbon-uhlíkových komponent, kam jsem zamířil při objednávce dílů pro tehdejší závodní vůz o který náš závodní tým pečoval. Pod vrstvou prachu a starou plachtou na mě koukal nos legendárního stroje, který v době své největší slávy dokázal zdolat Ecce Homo v traťovém rekordu (3:06,24).
Bylo patrné, že tento monopost není momentálně ve formě a jeho lesk, kterým oplýval v závodním depu pod prsty sličných hostesek v létě 1990 je dávno pryč. Tehdy tento vůz dokázal svého jezdce dovést k triumfu před zaplněnými přírodními tribunami a stal se legendou své doby. To bylo tehdy, když se Miroslavu Adámkovi podařilo dojet si na vrchol tyčící se nad Šternberkem pro absolutní prvenství v závodě a k tomu v novém traťovém rekordu v kompletní konkurenci tehdejší evropské vrchařské špičky. Oním zaprášeným pokladem byl HSS-March 822 Audi Turbo CAN-AM, jenž byl v počátcích své reinkarnace do původní podoby pod vedením svého nového majitele Mgr. Adama Kluse.
Unikátní monopost dostal šanci opětovně získat svoji podobu, v níž dosáhl na svá nejslavnější vítězství. Jedno z nich, a patrně to největší, bylo právě v roce 1990 na šternberském kopci. Tehdy se jednalo o stroj startující jen do absolutního hodnocení závodu bez nároku na hodnocení do evropského šampionátu, protože se neslučovalo jeho provedení s tehdejšími předpisy. Už ve své podstatě, že jeho základem byl monopost formule 2 byl s předpisy kontinentálního mistrovství neslučitelný, protože v té době nebyly formule do šampionátu připuštěny. Nicméně tehdejším cílem Miroslava Adámka bylo využití svého startu na oblíbené trati k útoku na absolutní vítězství a možná v tajném jezdcově přání i na rekord dráhy. To vše se po letech pokusů a velkého množství vynaloženého úsilí podařilo. Tehdy se zrodila legenda, která v podobě bílo-žluté „rakety“ s polepy HB se traduje dodnes.
Když se v roce 2013 opět tento vůz objevil v původním provedení na závodních drahách byla z toho senzace. Opět se po téměř čtvrt století oprášila vzpomínka na legendární Adámkův triumf na Ecce Homo a nebo jeho úspěšné působení v tehdy slavné Interserii. Mgr. Adam Klus dokázal v roce 2013 dotáhnout svůj projekt renovace do zdárného konce. Tento plán byl v počátku v mnohých očích hodnocen jako utopie, vždyť vůz byl po kouscích svážen prakticky z celé Evropy, kde byl rozeset po dílech, kvůli nevědomí svých tehdejších majitelů o historické hodnotě tohoto speciálu. Jeden z původní dvojice speciálů s označením HSS, které vznikly pod rukama Karla Hasenbichlera pro závody Interserie, již byl v té době sestaven zpět do původní podoby klasické formule 2 a v provedení Can-Am s motorem Audi přestal existovat (v tomto případě se jednalo o typ March 812 BMW). Dnes je tedy jediná šance vidět unikátní exemplář v Hasenbichlerově pojetí speciálu v úpravě pro tehdejší Interserii, kde musely vozy startovat dle předpisu s krytím všech kol – odtud tedy ona známá „hybridní“ podoba monopostu s vizáží sportovního prototypu. K pokochání nám ho už 10 let nabízí Mgr. Adam Klus.
Mnohé pozdější setkání s tímto vozem a jeho novým pilotem na závodních tratích, kde se HSS-March začal objevovat při klání historických vozů, přinášelo opětovné nadšení z projevu tohoto vozu, který dostal novou šanci ukázat svoji rychlost. V závodním depu jsem se setkával s Mgr. Adamem Klusem a povídali jsme o cestě, kterou měl vůz za sebou při svém znovuzrození. Příhoda, kdy byl vůz prezentován na mosteckém autodromu a byl k němu přizván Miroslav Adámek, zazněla v našich debatách několikrát. Byl tam aby si po letech opět vyzkoušel kokpit, který tak dobře znal z doby své největší slávy. Opět jako za dob svých vítězství v Interserii projel několik okruhů s HSS-March a připomněl, že ze svého jezdeckého umění neztratil i přes pokročilý věk.
HSS-March přináší již téměř 40 let ukázku vrcholné techniky své doby, která v jistém časovém milníku dokázala být absolutně nejrychlejší mezi ostatními soupeři. Přiřazení tohoto závodního speciálu do kategorie „legend“ je více než příhodné. Své místo zaslouženě našel i v knize Fenomén Ecce Homo 1905 – 2020, kde je jeho portrét zařazen v kapitole „Svět závodní techniky“ (str. 278 – 281). K textovému obsahu, který zahrnuje kompletní výpis s technickými parametry speciálu a příběh jeho vzniku, vznikla tato kapitola díky vstřícnosti současného majitele Mgr. Adama Kluse.
